Důležitost povrchové úpravy na nerezové oceli
V rychlém tempu světa spojovacích prvků můžeme slyšet věci jako: „Nerezová ocel, kterou jste dodali, zrezivěla. To nemůže být nerez. Co se stalo? Jak to můžeme napravit? Můžeme zkontrolovat, zda je chemické složení materiálu správné? "
Přestože je běžným cílem aplikací z nerezové oceli pracovat perfektně tak, jak to zamýšlel konstruktér a konečný uživatel, existuje značný počet případů, kdy by člověk mohl být výkonem materiálu zklamán. Tato zklamání se obvykle přičítají na vrub jen několika základním kategoriím, ale zásadní věcí je, abychom pochopili možné příčiny, které k takové situaci vedou. Ve většině případů by situaci zabránila nebo ji podstatně zlepšila trocha základních znalostí.
Definice nerezové oceli je obecně známa jako materiál bez skvrn nebo kazů. V tomto případě má nerezová ocel primární funkci vytvořit určitou odolnost proti tvorbě skvrn nebo korozi. Nejběžnější nerezová ocel obsahuje jako hlavní neželezné složky chrom (mezi 18–20%) a nikl (mezi 8–10,5%). Je méně elektricky a tepelně vodivá než uhlíková ocel a je v podstatě nemagnetická. Má vyšší odolnost proti korozi než běžná ocel a je široce používána kvůli snadnému zpracování do různých tvarů. V průmyslu existuje také mnoho různých typů povrchových úprav, které mají na korozní odolnost nerezové oceli vliv.
Tento článek poukazuje na důležitost pasivace, leštících médií a profilu povrchu nerezové oceli, ovlivňující její odolnost proti korozi. Kromě toho také vysvětluje, jak důležité je stanovit správnou specifikaci architektonických prvků, kde je dominantním faktorem kosmetický vzhled.
Za účelem hlubšího pochopení tématu se zaměříme na dvě klíčové oblasti diskuse:
- Je pasivace z nerezové oceli nutná?
- Důležitost povrchové úpravy u nerezové oceli
